Navaž kvalitní vztah se sebou a ostatní vztahy se napraví. (Sféra)

Rozhovor s terapeutem a průvodcem změnou Vladimírem Münzem.
Hanka Němcová, časopis Sféra

První otázku začnu citátem:
“Pomáhat ostatním můžeme, pokud jsme silní a schopní. Milovat můžeme, pokud jsme sami ponořeni v lásce. Sloužit ostatním, pokud jsme sami pokorní a inspirovat druhé, jen když jsme sami šťastni.” Autorem je Paramahamsa Prajnanananda, duchovní mistr z linie Yoganandy. Souhlasíte?

Nemám námitek. Pouze bych to rozvedl, že ta síla a schopnost vzniká právě díky trablům, problémům a krizím, které dotyčný překoná. Láska a pokora nepotřebuje komentář.
Jen u inspirace bych měl námitku. Tato věta se tváří, jako by štěstí byl trvalý stav. Nějaká država, které jednou dosáhnu a už ji navěky mám. A tak to není. Štěstí je meta, něco k čemu se mohu celý život blížit a nikdy to nedosáhnout. A zde bych to spíš parafrázoval slovy, že pravé štěstí je unést/přijmout svoje neštěstí. Smířit se s ním i sebou.

Co vás přivedlo právě k pomáhající profesi? Jaký je Váš osobní příběh?

Zcela původně jsem neměl větší ambici než zachránit sebe. Postavit se na nohy. Prošel jsem si rozvodem, ztrátou rodiny a hlavně dětí. A tak jsem tehdy, v dost hluboké krizi, začal zjišťovat, z jakého jsem těsta. Do cesty se mi dostal i sebepoznávací trénink pro muže - Mužská síla, kde se mimo jiné hledala vize. A tam to na mě vyskočilo. Jenže jsem to oslyšel. Lekl se toho. Nechtěl jsem být guru, jak jsem to tehdy viděl. A tak jsem ještě držel obchodu, který sice byl blízko sebepoznání a duchovnu, ale jakoby v pozadí. A až nezdar tohoto podnikaní, vedle kterého jsem sám tyto mužské tréninky vedl, mě dovolilo skočit do studené vody a naplno se věnovat individuálním konzultacím.

Mluvíte o prožité krizi v rodině, rozpadu, ztrátě dětí. Říkáte, že teprve pak jste zjistil, z jakého jste těsta. Blikajících kontrolek jste si nevšímal?

Možná pohodlnost, zvyk, žití v předvídatelném světě. Teprve z odstupu jsem si uvědomil, že jsem žil pod krédem“ „smrádek, ale teploučko…“ Často jsou to muži, které ctí otřepanou frázi: „Neměň to, dokud to funguje...“

Jaký je rozdíl mezi ženami a muži v případě partnerských krizí?

Obecně se mužům hůře žádá o pomoc. Vnímají to jako handicap, muž je z principu ten silák. Žádat o pomoc je vyjádřením slabosti. Také se říká a mám i takovou zkušenost, že ženy řeší vztah za jeho trvání, muži až po jeho skončení. Ale na svornosti či rozpadu se rozhodně oba podílejí rovným dílem.

Návod na kvalitní fungující vztah?

Pokud chci, aby něco fungovalo, je třeba věnovat čas a pozornost něčemu společnému, dát tomu prioritu. Na vztahu je nutno pracovat. Pravidelná komunikace a otevřenost je základ. Prostě sdělit partnerce (partnerovi) „já to mám takhle….“. Vždy je potřeba začít u sebe.
Pokud má člověk vybudovaný kvalitní vztah sám se sebou, pak i ostatní vztahy mají šanci na harmonické fungování. Položte si otázku: „Kdo jsem? Jak navázat kvalitní vztah sám se sebou?" Odpustit si, přijmout se i s chybami
a nedokonalostmi, mít se rád.

To se lehko říká a hůře provádí….jak konkrétně na to?

Uvědomit si, jaké mám k dispozici zdroje. Co mám, jaké mám talenty, jaké ctím hodnoty? Opírám se o rod, o mámu a tátu, to je ten maják na cestě do života. Pokud mám jako muž problém s otcem a naopak jako žena nepřijímám matku, pak se komplikuje i moje životní putování. Pokud jsem v síle a harmonii, vím, kdo jsem a jsem schopen tuto kvalitu „propsat“ do vztahu, aniž bych se v něm musel příliš adaptovat, pak je ti velká šance na kvalitní a harmonický vztah….

Co je to láska a proč vlastně žárlíme?

Láska? Opadnutí a absence strachu. Schopnost otevřít srdce i s rizikem, že mohu být odmítnut a zraněn. Láska je skokem do prázdna, aktem oddání se a odevzdání. Přitom je potřeba víra a důvěra. Pro mě je láska o totálním nasazení. Žárlivost naopak pramení z malé sebehodnoty, žárlíme, když si nevěříme. Žárlivost k dospělému prožívání vztahu moc nepatří.

Rozpady partnerství jsou v současné době téměř na denním pořádku. Proč se to děje?

Partnerství je důležité pro vytváření bezpečného zázemí a určitě má své důležité místo i v dnešní společnosti. Ztrácíme a přestáváme ctít tradiční hodnoty, vlastně jsme už druhou generací, která se „vykašlala“ na rod a svoje předky. Mám klientky, které celý svůj život budují kariéru, kabelky a auta už je netěší, naopak ve svém životě něco zásadního postrádají. Chybí jim partner a děti. Do partnerství energii neinvestovaly.
Zároveň nás trendy vedou k tomu, že je jednodušší věc/partnera vyhodit a pořídit si novou, než dávat energii do opravy…

Ano, dnes mají ženy možnost se seberealizovat, mít zajímavou práci, ukázat své schopnosti. I na mateřské je může muž zastoupit….

Ano, krátkodobě může, ale žena rodí a je tedy přirozené díky jejímu nastavení, že pečuje, stará se a je s dítětem na mateřské dovolené… Aby nedošlo k nedorozumění, neříkám, že žena patří k dětem a k plotně. Je zcela namístě, aby se na tom podílel i muž. Nicméně hrubě nesouhlasím s tím, že je jedno, kdo u dítěte bude, zda žena či muž. Oba prý poskytují srovnatelnou péči. Tak tomu podle mě není, jelikož nikdo nesmaže ani nedožene těch 9 měsíců, kdy si dítě již v lůně buduje s matkou vztah. Navíc dochází v těhotenství a u porodu k silné hormonální bouři, které je taktéž doménou žen… Potud fakta a dále zde je rozdíl v nastavení mezi pohlavími, kdy zjednodušeně ženy mívají postoj založený na „My“, na rozdíl od mužů, kde dominuje „Já“. Dítě bezesporu potřebuje oboje, ale zkraje jeho života, je to hlavně matka, která k němu patří…

Jaké jste za svou kariéru terapeuta a poradce zažil “výšiny” a jaká byla naopak největší frustrace?

Začnu tou frustrací. Párkrát už se mi stalo, že jsem byl moc hrr. Většinou to bylo tak, že jsem celkem rychle uviděl jasné východisko, které jsem klientovi radostně nabídl... a on to odmítl. Dokonce většinou včetně toho, že ukončil spolupráci jako takovou. A tak moje nadšení nevedlo u klienta k zahoření pro věc, ale k pravému opaku. Utavení a ochlazení, kdy se na povrch dostávají všemožné odpory a rezistenční strategie... Další celkem běžnou věcí je
přizpůsobení, kdy klient často avizuje slovy: "Jak jste mi posledně/tehdy řekl..." Pravidelně je to vytrženo z kontextu a silně dezinterpretováno. Mysl je mocná čarodějka a pouhou změnou jednoho slova, dokáže změnit celou větu a její význam.

A tedy ty výšiny?

Když následuji svou intuici a ono to do sebe celé zapadne. Pak se někdy velmi rychle objeví východisko pro klienta. Když dokážu počkat a nekonat ve stavu, kdy nevím. Nechám tomu prostor. Věřím, že se to vyvine správným směrem... Často to jsou takové malé radosti. Koneckonců sem patří i to, že jsem si před nedávnem uvědomil, jak je to skvělé, že dělám práci/povolání do kterého se opravdu těším. Dává mi smysl i naplnění...

Když jsem u těch frustrací.....máte též svého terapeuta, supervizora, osobu blízkou, která v případě pochybností, ztráty energie apod. Je Vám k dispozici naslouchat a pomoci?

Jasně psychohygiena je nezbytná. A supervize také. Probíráme pravidelně s kolegy složitější případy. Hlavní důraz klademe na pojmenování. Obohacujeme se navzájem různými pohledy a postoji k věci. Nejde přímo o pomoc, spíše o inspiraci.

A další zajímavé téma: Závislost klienta na terapeutovi, potažmo terapii? Děje se to? Jak na to?

Závislost je časté téma. Často se skryje pod téma odevzdání zodpovědnosti. Rád klientům říkám, že půjdu všude tam, co oni. Jsem tam v roli průvodce. Někdy se stane, že klient je natolik vzdálen sám sobě - je si doslova ztracen, že je třeba udělat pár intervenčních zásahů. V tu chvíli o něco více vedu, a to tím, že společně vytváříme nový praktický rámec pro eliminace a snížení zátěže. Ale samotné provádění už je zcela v režii klienta. Jinak se návodů či postupů
u mě klient moc nedočká... Moje nastavení je obecně takové, že si přeji, aby klient šel dál po svých... Celkem dobře je to poznat na přístupu klienta. Pokud to bere vážně a je připraven své životní situaci čelit, tak může nají východisko. Když se nechce moc angažovat, bere to zlehka a kličkuje, tak na víc než dočasný únik a úlevu nedosáhne...

Terapeut a vyšší moc, chcete–li Bůh. Kolik je toho na Vás a kolik toho necháváte na Něm?

Těžko odpovědět, to ví jen Bůh sám... Nicméně pokora a soucit jsou základní ingredience této práce. Nevidět hned východisko. A přesto věřit, že tam je. I když ne hned. Umět si počkat. Odevzdat to. Přiznat chybu. Jednou z možností, která mi funguje je otevřenost. Vždy klientovi říkám, na čem je a zároveň i pokud třeba nevím, nebo váhám. Dalším je nedogmatičnost v ulpění na metodě. Snažím se vždy vidět konkrétního člověka. Společně hledání zadání, to co je třeba změnit jako první. A jakákoliv metoda je pouze nástrojem. Nezáleží mi na ní...

Kromě terapeutické práce působíte v seznamovací agentuře. Jak byste pro mě (klienta) vybral vhodného partnera? Jak pracujete?

Je pravda, že pracuji v seznamce, ale k seznamování jsem zatím moc často nedošel. Já klienty seznamuji se sebou samými, to je ten nejdůležitější vztah. Zároveň už se mi vícekrát stalo, že když obnovili vztah k sobě, tak se partner objevil samovolně, často z okruhu stávajících přátel či kolegů.

Od vztahu k sobě se odvíjí, jak se vztahujeme ke světu, Bohu, blízkému partnerovi.....rada na závěr?

Čím dál více docházím k postoji, že porozumění je dobré, prožitek ještě lepší (aby to mysl nezpochybňovala), ale pokud to neuvedu do života, tak se nic nezmění...praxe nade vše!


Ptala se Hanka Zeidler Němcová